Projekt P

Je to 10 měsíců a až teprve teď jsem se odhodlala tohle zveřejnit. Není to pro mě lehké , ale jestli tohle, jako pokaždé co něco takového napíšu, změní někomu pohled na svět, tak to má cenu. 

Pokud se tohle dostane mezi co nejvíce lidí a aspoň pár si něco málo uvědomí, bude to pro mě ta největší výhra. Nic z toho co se stalo, už nikdy změnit nemůžu, a vy jste jediní, co máte ještě spousty možností udělat věci jinak. Mám tady možná spousty chyb, ale pokaždé, co to po sobě musím číst, tak to není úplně nejlehčí. Tohle napsat mi dalo hodně zabrat, vzalo mi to hodně síly a proplakaných večerů. 

Tak ať to k něčemu je .

Asi tak nějak už všichni tušíte, o čem se zde bude psát. Chtěla bych se s vámi podělit o nešťastnou skutečnost, která se přihodila mému tatínkovi. Jelikož se o tomto tématu nemluví moc dobře a lidé, kterým se také stalo něco podobného to radši ani nevytahují. Já se pokusím Vám předat kousek sebe, mých pocitů, mé bolesti, abyste aspoň trochu pochopili, co teď prožívám.

Na začátek bych se Vám ještě ráda představila, Jmenuji se Petra Nováková, je mi 17 let, žiju v poklidném předměstí Hrabová, žiju si svůj bezstarostný puberťácký život a 14.2.2019, na den svatého Valentýna mi umírá milovaný otec.

Začínám psát přesně měsíc po tom co se to stalo, tedy 14.3.2019, usedávám k počítači a začínám psát můj prozatím největší zvrat v životě. Nechápu, že jsem se k tomu odhodlala. Ani vlastně nevím, proč to píšu. 

Všechno totiž začalo tak, že si den, co den budu psát své pocity tak, jak mi řekl psycholog a pak po nějaké době si k nim sednu a budu se do nich vracet? 

Když už to má být k něčemu dobré, chtěla bych tímto aspoň pár lidem otevřít oči a aby se zamysleli nad tím vším co do teď dělali. Nikdy totiž není pozdě na to, něco změnit, nikdy.

Ráno se probouzím, jsem dost vyspaná, jelikož mi taťka slíbil, že mě odveze do školy, z pokoje jdu hned do koupelny tak jako každý den, hned poté jdu do obýváku a mluvím s taťkou, v kolik teda přesně vyjíždíme. Nebylo nikdy časté, aby mě do školy vozil, zrovna ten den to ale byla výjimka, protože hned potom jel na rehabilitaci se zády. 

Někdy mi v hlavě běhá, mělo to být poslední rozloučení? 

Mohla jsem něco tušit? 

Proč jsem mu nedala aspoň pusu, když jsem odcházela z auta?

Otázky, na které už nikdy nebudu mít odpověď. 

 Se zády se léčil necelé 2 týdny a nikdo tomu nedával velkou pozornost. Doktoři říkali, že je má pouze bloknuté, ale to, že se mu špatně dýchalo a píchalo ho u srdíčka, na to už nikdo nehleděl. 

Nasedáme do auta, koukám se na mobil a odepisuju spolužačce v kolik přijedu. S taťkou se bavím o tom, jestli ho ty záda stále bolí, odpovídá, že je to už o hodně lepší, dostávám pocit štěstí, že je mu už lépe, celou cestu moc nemluvíme a já přemýšlím nad tím, co mě dnes všechno čeká a kolik toho mám na zítra do školy. 

Přijíždíme ke škole a já mu jako vždy odpovídám "Děkuji, uvidíme se večer, pa." Otevírám dveře od školy a v tu chvíli ho vidím naposled živého. 

Den proběhne přesně tak jak má. Končím ve škole a spěchám na brigádu. Jsem zde šťastná, mám tady lidi, co mi dávají každý den sílu a úsměv do druhého dne, nic nepovažuju za zvláštní, ani to, že ten den zůstávám neobvykle ve fitku déle, abych zaplatila účet a probrala s kamarádkou pár dalších věcí. Těsně po půl deváté odcházím na autobus, kterým jezdím každý den domů. Nic není jiné, odepisuju kamarádům, přemýšlím co bych doma snědla. Vystoupím z autobusu a jdu domů. 

Pomalu otevírám branku, jdu ke vchodovým dveřím, vyndávám si sluchátka z uší a schovávám je do kapsy, sahám po klíčích a odemykám dveře, tak jako každý den zařvu "Ahoj" a v tom slyším jen křik mojí mamky "Nech otevřené dveře, pro taťku jede záchranka!

V tom se mnou cukne, nevím, co se stalo, upadl? Sekly se mu záda? 

V hlavě mi proletělo milion myšlenek. Odhazuju batoh a boty, běžím sprintem do obýváku a vidím mamku, jak oživuje to namodralé, bílé, bezvládné tělo bez života v očích. 

Ptám se, co se stalo, všude všechno rozházené, neskutečný zmatek a strach. Ptám se, co se stalo, mamka neví, provádí resuscitaci , říká mi ať ji vystřídám, že už nemůže, střídám ji. Nikdy nezapomenu na ten pohled, co jsem v jeho tváři viděla naposled. Měl otevřené oči a koukal do stropu jakoby stále žil, ale hlavu měl již fialovou modrou a v ústech trochu krve. 

V tu chvíli zapomínám na všechno, co nás učili v kurzu první pomoci, nemůžu si vzpomenout, jak mám držet ruce, jak často mám stlačovat. Podívám se na mamku a ptám se, jestli to dělám dobře, ta mi říká ať je posunu lehce nahoru. Zavírám oči, protože se na něho už nemůžu dál dívat, poslouchám jen to, co mi říká paní ze záchranky se kterou zrovna telefonujeme, cítím, že mamka zlomila nějaké žebra, hrudník je propadlý. 

Po pár minutách už nemůžu, nedokážu vlastně ani už pokračovat, ty pocity co jsem v té chvíli zažila, nejdou popsat. Mamka drží jeho hlavu v záklonu, aby mu nezapadl jazyk. Moje maminka mě střída, protože už vážně nemám další sílu, paní v telefonu říká, že záchranka je již na cestě ať nepřestaneme masírovat, ještě v posledních sekundách, než vyběhnu pro záchranáře mi řekne ať chytnu jeho hlavu a držím ji v záklonu, udělám to. 

Začínám plakat. Nemůžu pomalu ani chytnout dech, ale nepřestávám. Držím ho za hlavu, aby ji měl v takové poloze v jaké ji mít musí. Ani na vteřinu nepomyslím na to, že by tohle byl úplný konec. Zavírám oči, nedokážu se mu dívat do těch kaštanových očí, které mám po něm. 

Záchranáři jsou tady, vyběhnu z obýváku rovnou ven, ani se neobouvám, jde mi jen o to, aby už ho naložili do sanitky a odvezli do nemocnice, nebo aby mu nějak pomohli. Chvíli na ně čekám, než přijedou, chytám si ruce a modlím se. Jsou tady, na nic se neptají. Pomalu vystupují z auta, berou si věci a následují mě. Já běžím, ale oni jdou pomalinku jako by se nic nestalo, dost mě to znervózní, musím se pro ně dokonce i vracet, protože neví, kam mají jít. 

Přijdou k mému otci, který leží na zemi v obýváku a začnou s resuscitací. Moje mamka je stále na nohách, ale já se svalím k zemi a opřu se o skříňku, motá se mi hlava, říkám nahlas "Tati ty to zvládneš" věřím v to a stále si to opakuji. 

Doktoři před tím, než chtějí tatínkovi něco podat ptají se maminky, jestli taťka bral nějaké léky, odpovídá, ale já o tom stejně nic nevím, vyběhnu na vzduch nemůžu se  nadechnout, dívám se do nebe, koukám na hvězdy, na které se tak ráda dívám a ptám se, jestli to je sen, jestli to je jen sranda. Prosím a nemyslím na nic jen na to, aby byl v pořádku , abychom spolu zase mohli po večerech jako je tenhle sedávat na terase a povídat si, smát se a hlavně být spolu.

Potom co se ale vracím do baráku zjišťuji, že se to opravdu stalo, ptám se doktorů, jestli nám k tomu nemůžou aspoň něco málo říct, odpovídá mi jeden z nich "Teď ještě bohužel nic nevíme". 

Opět si sedám na studenou zem a snažím se uklidnit, s maminkou mezitím ještě probíráme, co se vlastně všechno stalo. Postavím se a slyším jen slova jednoho ze záchranářů "Poslední 2 minuty a seru na to", v té chvíli se mi zastaví svět. 

Zastaví se mi srdce, všechno jakoby skončilo. Na prsou cítím takovou bolest jako když někdo vezme nůž a propíchne Vám hruď, tak moc to bolí. Po nekonečných 30 minutách nám velitel záchranné služby oznamuje, že budou končit. Nedokážu uvěřit.

 Začnu brečet, ale v tom si vzpomenu na to, že musím za babičkou vedle do baráku, aby nepřišla a neviděla ho. Hledám telefon a volám mojí sestřence, která vedle v baráku žije se svou rodinou taky, říkám, co se stalo a ať babičku nepustí ven. Zeptá se mě, jestli má přijít, řeknu že ano, čekám na zahradě, vidím ji, jak přichází a ptá se mě co se stalo. 

Odpovídám "Taťka je mrtvý". 

Snaží se mě uklidit, ale potom co začnu brečet ji to dojde a obejme mě, začíná taky plakat. Říká mi, že to není pravda, ale já ji řeknu, že záchranáři už ukončili resuscitaci, že už není žádná šance. Chvíli stojíme v objetí a já ji popisuju co se stalo. Odchází domů a já zpět do baráku. 

V tom, jak vcházím do obýváku, vidím taťku přikrytého moji oblíbenou dekou a maminku jak na něm leží a pláče. Chvíli nad nimi stojím, nevím, co mám dělat, uvědomuji si, že to je naposled co je vidím spolu. 

Maminka mi říká "Tak ho obejmi, jindy už to nebudeš moct udělat". 

Sedám si k němu a obejmu ho, začínám znovu plakat. Tohle jsou ty poslední chvíle, co jsme všichni dohromady. Stejně jsem na něho naštvaná, jak nám tohle mohl vůbec udělat. Když ho obejmu, ani nevnímám, že je mrtvý, cítím ho stejně jako by tady stále byl, břicho má velké jako vždy a leží vlastně stejně jako když jsem ho pokaždé k sobě přitiskla. 

V životě jsme byli vždy v objetí v krásném a i v tom škaredém co nás v potkalo, ať už to bylo třeba jen to, jak jsem si zlomila ruku a moje maminka a tatínek mě objali každý z jedné strany, abych se cítila v bezpečí, protože co je v takových chvílích života to nejdůležitější? 

Přesně to, ať máte kolem sebe lidi, co vás doopravdy ze srdce milují. 

Začínám cítit v sobě tu největší bolest . Je to asi posledních 10 minut co ho můžu nějakým způsobem cítit a vnímat. Po nějaké době vstanu a doktoři se ptají, jestli potřebujeme nějaké prášky na uklidnění, já si jeden beru, protože opravdu cítím, že bych odjela do nemocnice ještě s nimi. 

Pan doktor říká, že musíme sepsat nějakou zprávu o tom všem, a že je potřeba zavolat policii. Sedneme si ke stolu a on se nás ptá, jak na tom byl se zdravotním stavem a jestli si na něco stěžoval. Poté nám vytiskne graf, kde nám ukazuje a vysvětluje, že srdíčko se nepodařilo ani trochu nahodit, že nebyla žádná šance na záchranu. Řekl, že to byla rychlá smrt a že se určitě netrápil. To jediné mě v téhle chvíli docela uklidní. 

Maminka pláče, přistoupím k ní a říkám ji, že spolu všechno zvládneme, že se nesmíme hlavně vzdát. Moc mi nevěří, ale já ji to stále opakuji. Říkám, že ji miluju, že jsme na světě už jen my dvě. Do pár minut přijedou policisté s technikami a za nimi hned pohřební služba. S policií taky musíme sepsat nějaké podklady. Musí teď všechno nafotit a zapsat, tak nás radši vyvedou ven, mezitím přijde naše rodina od vedle, ptají se a jsou v šoku, tak jako i my. 

Chvíli čekáme venku, než to vevnitř všechno skončí. Vím, že je to práce policistů, ale nejhorší bylo to čekání, čekání na to, než zjistí, jestli to nebylo náhodou cizí zavinění a vědět, že Vám v domě leží milovaný člověk, který před chvíli zemřel je odporná záležitost. 

Všechny záležitosti, které se musely udělat, jsou skoro hotové. Přijíždí pohřební služba a my s maminkou jdeme zpět do kuchyně, jeden policista nám řekne, že se nemáme dívat, maminka mě obejme otočíme se zády a čekáme, než s tělem odejdou. Je nám nabídnuta pomoc policejního terapeuta, který si s námi může o všem promluvit. Souhlasíme. Během 20 minut přijíždí. O tom, co se bavíme, nepřeju nikomu, aby tohle musel s někým řešit, snaží se nás připravit na něco, na co ani s mamkou samy nevíme, jestli zvládneme. 

Moje pocity se mění, střídá se smutek s bolestí, není to ale taková bolest, kterou jste už každý určitě někdy zažili, je to taková bolest jako by Vám někdo propíchnul srdce a vy jste v sobě cítili jen prázdnotu. Nic jiného. Ten, kdo to nezažil, si to nemůže ani představit. Po hodině, která utekla jako minuta, nás pan terapeut odváží na policejní stanici, kde musíme sepsat ještě další nezbytnosti.

Strávíme tam asi 20 minut, ve kterých odpovídáme na nějaké otázky, já upřímně ani nevnímám, jenom sedím a koukám se do zdi. Je mi odporně, snad nejhůře na celém světě. Jsem unavená, chci být už doma. Policisté jsou tak hodní, že nás odvezou domů a o zbytek se postarají. 

Přicházíme domů a je po všem. Jakoby se nic nestalo. 

Doma je doma, ale od té doby co se to stalo, tak už to tak neberu. Nikdy to bez něho už nebude ono. Sedneme si s maminkou na terasu a povídáme si, obě dvě víme, že se nám dneska nebude spát moc dobře. Začínáme řešit, jak to všechno vlastně uděláme, co bude dál, jak budeme žít. Tyhle otázky nás teď budou provádět celou dobu. 

Po chvilce jdeme dovnitř, umyjeme si zuby a jdeme si lehnout, bylo těsně po druhé ráno, když jsem usnula. Během noci se asi 2x probudím a moje maminka taky, chvíli brečíme a pak zase usneme. Vstáváme po 7 hodině ráno, jelikož už v 8 musíme být na pohřební službě, donést oblečení, ve kterém bude tatínek zpopelněn. 

Maminka otvírá skříň a ptá se mě " Jaké oblečení mu vezmeme "? 

Odhrabuju trička  a narazím na to, které jsem mu dala minulý rok na Vánoce, na kterém bylo napsáno "Nejlepší Táta na Světě". 

Do očí mi vyhrknou slzy. Vybíráme tohle a formální oblek, který nosil na všechny slavnostní události. V hlavě mi běhá milion myšlenek. Po tom, co dojedeme na pohřební službu, usedáme do gauče a je nám oznámeno, že musíme vybrat to, co dáme na parte. Nikdy v životě jsem si nemyslela, že tohle budu řešit den po svatém Valentýnu, 2 měsíce před tím, než jsem měla slavit svých 18 let. 

Vybrala jsem nejdůležitější slogan naší rodiny. 

Ohana znamená rodina, rodina znamená, že nikdo nikdy nezůstane sám nebo osamělý. 

Můj tatínek se často cítil osamělý a mně strašně mrzí jedna věc, že jsme u něho v tu chvíli, kdy se to stalo, ani jedna nebyly. Byl to velký, silný a rázný chlap, ale měl z toho jako každý z nás strach, z toho, že zůstane sám a nebudeme tady právě my, co jsme ho nejvíc na světě milovaly. 

Vždy na Vánoce , narozeniny nebo další jiné svátky jsme si to říkávali, že jsme Ožana....od této chvíle už nejsme a nikdy nebudeme. 

Další podstatnou částí parte byly růže, které jsou umístěny na levé straně, jelikož tatínek je miloval a taky to jediné co mám z jeho kreseb co mi nakreslil, byla právě růže, kterou jsem už tak od svých 8 let měla založenou na půdě v jednom z mých deníčků. 

Jeden z velkých významů mého budoucího tetování, které jsem si nechala udělat jako vzpomínku na pravou ruku. 

Proč pravou? Pravá ruka se vždy přikládá na srdce a tam už taky navždy zůstane. 

Pokaždé, když se na ni podívám, vidím v ni právě tebe TATI.

 V životě jsem si prošla už hodně zklamání, hodně bolesti a smutku, ale tahle byla ta největší. Strašně moc se mi díky tomuhle otevřely oči. Byl jsi skvělý manžel, otec, bratr, přítel a mnoho dalšího, a za to ti budu už navždy vděčná. A jak jsem řekla už na začátku, pokud tohle všechno otevře oči aspoň jednomu člověku, co tohle celé dočte, má to význam. 

Važte si toho, co máte, vím, jaké to je, být drzá, nemít skoro nikdy náladu na řeči rodičů a tak dále, ale kdybych mohla nějaké momenty změnit k tomu, abych ten čas radši věnovala taťkovi na místo toho, abych projížděla instagramové stories nebo dělala jiné neužitečné věci, udělám to. Jenomže teď už nebudu mít nikdy možnost to udělat. 

Zla je na světě už dost a nemyslím si, že bychom ho měli dělat ještě víc. A co se má stát stane se, touto větou žiju dá se říct každý den už nějakou dobu. 

A ta nejdůležitější věc? 

Buďte s lidmi, kteří vás mají rádi, kteří by zahodili úplně všechno jen pro to, abyste byli šťastni, aby vás viděli se usmát nebo viděli to, že se vám rozsvítí oči po tom, když řeknete nějakou sladkou věc. 

V životě je hromada věcí, které jsou fake nebo jsou nějak přikreslené, ale to, co jde opravdu z vás, to se vždy pozná a neexistuje na to nic, co by to nahradilo. 

Rodina a přátelé je nejvíc a vždy tomu tak bude, protože víte jednu věc.. nikdy by vás v tom nenechali, ať se děje , co se děje. 

Peníze, majetek, úspěch.. co to je ? Všechno bych vyměnila jenom proto, abych se s ním mohla aspoň naposledy rozloučit, abych mu mohla říct, jak moc je pro mě důležitý, omluvit se a říci jak moc ho miluji. 

Nikdy tu možnost mít už nebudu a Vy všichni co ji máte, můžete některé věci změnit, udělat jinak a máte na výběr, udělejte to.

O mně

Ahoj! Vítej na mém blogu.Jmenuji se Petra Nováková, je mi 18 let a s tímto blogem bych se chtěla podělit o jednu ne moc šťastnou příhodu.

Peníze, majetek, úspěch.. co to je ? Všechno bych vyměnila, pokud bych měla tu možnost.