Strach a nejistota

To celé, co jsem napsala, ale nebylo to nejhorší.

Den, kdy jsme jeli na pohřební službu, jsme ještě ani zdaleka nevěděly, co nás čeká.

Výběr parte a rakve nebylo moc příjemné, ale hned potom co jsme přijely domů, tak jsem otevřela mobil od taťky.

Projížděla jsem galerii a plakala.

Přes celou naši vesnici tato zpráva kolovala. Každý o tom již věděl.

Chodily nám stovky zpráv s dlouhými texty anebo pouze s dvěma slovy:

"Upřímnou soustrast".

Pořád jsem tomu nevěřila, a dokonce jsem i kontrolovala, jestli se neotevře brána a taťka nepřijede opět domů.

Jak jsem projížděla tu galerii, narazila jsem na fotky a videa, kde si tatínek natáčel místo kousek od našeho baráku u řeky Ostravice. Ukazovala jsem to mamince a ta se zarazila. Podívala jsem se na ni a zeptala jsem se co se stalo. Odpověděla mi, že přesně tohle místo ji tatínek ukazoval 3 dny zpátky a řekl ji k tomu jen jedno.

" Vidíš ten kámen, jak se přes něj krásně převaluje voda?"

"Jednou až umřu, tak chci, abys mě přesně tady rozsypala"

Mamča se v té chvíli samozřejmě rozesmála a řekla mu, ať si nedělá srandu. Taťka miloval přírodu. Často jezdil všude po botanických zahradách, znal snad všechny latinské názvy kytiček! Do teď se o spousty z nich starám.

No, nicméně v té chvíli jsem začala opět přemýšlet. Chodila jsem po baráku a hledala jakýkoliv dopis na rozloučenou. Nikde nic. Celý týden jsem byla nervózní, jestli si opravdu nevzal nějaké prášky nebo nevypil nějaký jed. Nebylo nic jasné. S maminkou jsme ještě neměly výsledky z pitvy a tím pádem jsme opravdu na 100 % nevěděly, co se vlastně stalo.

Doktoři nám řekli pouze to, že mu přestalo fungovat srdíčko, ale to, z jakého důvodu, to jsme nevěděly a musely jsme čekat. Nechtěla jsem si to samozřejmě připustit, že by si sám od sebe vzal život. Přišlo mi to jako velká hloupost. Maminka si vzpomněla na jedno místo, kde by nám mohl nechat nějaký dopis, ale našla pouze prázdné papíry. Byly to papíry, které měl i s tužkami na kreslení schované ve skříni v ložnici.

Strašně rád kreslil a pro mě toho nakreslil za celý život strašně moc, jenom já si skoro nic nikdy neschovala. Jen jednu kresbu. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, proč je taťka měl schované. Maminka mi řekla, že mě na mé 18 narozeniny chtěl nakreslit. Mělo to být překvapení. Za to, co mi udělal.

Taťka mi totiž jednou, jak se trochu opil, prozradil překvapení, co pro mě maminka chystala na oslavu narozenin. Byla jsem na něho hrozně naštvaná. Celý týden jsem se s ním nebavila, i když se mi omlouval. Strašně ho to trápilo.

Tak mamču napadlo to, že jestli mi to chce vynahradit, má mě nakreslit. Taťka si prý ještě ten den šel koupit věci co by k tomu potřeboval. Bylo mi opět strašně. Cítila jsem se i trochu provinile.

Týden utekl a my jsme si konečně mohly vyzvednout pitevní zprávu. Cestou do nemocnice jsem byla hodně nervózní. Na recepci nám popřáli upřímnou soustrast a my jsme jenom čekali na to, než za námi přijde pan doktor a vysvětlí nám co se tedy vlastně stalo. Opět jsem zde viděla tu nelidskost. Vím, je to jen práce, a kdyby doktoři měli být empatičtí tak se asi každý z nich sesype, ale i tak.

Potom co pan doktor mluvil skoro celou dobu latinsky a já ani maminka jsme mu nerozuměli ani slovo, tak jsme se zeptaly, co to vlastně znamená. Vysvětlil nám, že šlo o rozsáhlý infarkt myokardu. Nebo tak něco. Ani sama nevím. I kdybychom u něho byly včas, tak bychom mu nepomohly a když ano, tatínek by měl s velkou pravděpodobností poškozený mozek a my bychom se o něho už navždy musely starat a on by se jen trápil.

Takže si dodnes kladu otázku, jestli by to bylo lepší, kdybychom ho zachránily anebo ne.

Opět vracím k tomu, na co poukazuju vlastně celou dobu.

Važte si toho co máte, nikdy nevíte, v jaké sekundě se vám změní život.

A jestli zrovna zítra nebudete muset taky řešit něco takového.