Proč?

Jedna velká otázka, kterou si neklade pouze jeden člověk.

Pokaždé, ať už uděláte cokoliv, tady bude někdo, kdo to odsoudí.

Rozumím a respektuji.

Blog mého prozatímního života jsem nenapsala kvůli toho, abych byla slavná, aby mě někdo litoval, aby se o mně mluvilo, jak jsem statečná a jak jsem to všechno zvládla. Rozhodně ne.

Napsala jsem ho kvůli Vám. A hlavně pro Vás. A nejdůležitější bylo to, že se mi ulevilo. Tohle nikdo, kdo něco podobného nezažil, nemůže ani pochopit. Beznaděj, strach, bolest, těmito třemi slovy bych popsala můj poslední rok.

Psychika je naše, dle mého názoru, ta nejzranitelnější část. Ovlivňuje to, jak se cítíme, to, jak se chováme, to, jak vypadáme. Jednou jsem si sáhla na její dno a nikomu nikdy nic takového nepřeju.

Byly dny, o kterých nikdo neví. Seděla jsem ve svém pokoji, koukala na stěnu a měla nezastavitelný záchvat breku. Někdy jsem jen seděla venku a koukala do nebe. Několik měsíců mi trvalo, abych se při cestě domů nerozbrečela.

2 týdny potom jsem každé ráno slyšela taťku přijíždět domů a slyšela jsem taky to, jak odemknul dveře a šel po chodbě do obýváku. Každý ten den, co se to stalo, jsem měla po zádech husí kůži.

Pokaždé, když někdo mluvil o svých rodičích nebo o čemkoliv co se spojovalo s taťkou, píchlo mě u srdce a musela jsem se párkrát nadechnout. Moje kamarádky se mnou prožily pár chvil, kdy jsem se prostě zastavila a vypla, brečela jsem a brečela. Nic v té chvíli nepomohlo.

Několikrát jsem se do toho dne vrátila. Viděla jsem to celé znova a do teď to ještě někdy vidím. Moje sny jsou od určité chvíle nepopsatelné. Jsem v nich s ním, ale nikdy se ho nemůžu dotknout.

Jsou jen dva typy snů, které se mi zdají, a to ten, když se mi taťka snaží ublížit nebo ten, když ode mě odchází. Nechápu proč. Po tom všem, co jsem musela projít, mám někdy halucinace. Občas zahlédnu něco, co ani vidět nechci. Není den, kdy bych nekontrovala celý barák a nebyla v nejistotě a strachu.

Byl to můj největší ochránce a teď už není. Strašně moc bych ho chtěla obejmout, zatančit si s ním, dát mu pusu, usmát se s ním a vidět v jeho očích ty moje. Moc mi chybí a nikdy se ta rána co je ve mně, nezacelí.

Díky tomu všemu, co mi, kdo napsal a kolik síly jste mi dali, jdu dál. Lidskost je právě to, co mě zachránilo. Nevím, co bych bez vás všech, co jste mi na blogy reagovali, dělala.

Umět odpustit, poděkovat, vyslechnout, usmát se, obejmout, nebo říct pár hezkých slov. Tyhle věci umí v této době málokdo, a přitom jsou to nejcennější, co máme. Ne každý, kdo můj blog četl, může být pro. Popisuju tam dost podrobně, co se stalo a nemusí to být pro každého správné. Chápu.

Ale tohle je celé o mně a o mém životě a já už se nehodlám zastavovat nad tím, jestli je to správné nebo ne. Pro mě to totiž takto správné je. A hlavně nejde jen o můj blog, ale o všechno, co v životě dělám. A v životě chci dělat jen to, abych byla šťastná právě já. Na ničem jiném nezáleží. On by si to tak přál.

Jediná věc, kterou bych tímto chtěla sdělit.

Žijeme pouze jednou. Nikdy nevíme, co nás v sekundě života potká. Nečekejte na ten správný okamžik. Nikdy totiž nepřijde.